Výška se historicky pojí s tím, kdo nebo co má moc. Dle důležitosti a působnosti se na sebe vrství věci, funkce
a kapitál: být nad, je vždy výhodnější než být pod. Alespoň tak funguje uspořádání v globálním kapitalismu – více
peněz, více moci. 1,2
Moment vrstvení funkcí zmiňuje Michel Foucault při popisu královského solivaru Arc-et-Senans architekta
a urbanisty Clauda Nicolase Ledouxe. Podoba města v Foucaultově interpretaci v sobě skrývá vícero emblematických
strategií – tou první byl záměr umístit výkonné složky města (úřad, policie, finanční správa, církev) do jednoho
objektu. V něm se následně koncentrovala veškerá moc – archivní, skladující historii města; soudní, která ukládala
trest; ale např. i ta výkonná ve smyslu vydávání rozkazů. Druhou strategií bylo vystavění města na kruhovém
půdorysu (a současně velmi přísně a důkladně komponované geometrie), který v 18. století evokoval znak politické
utopie. 3
Epicentrum moci je možné v dějinách lokalizovat i skrze architekturu. Nejvyššími budovami byly vždy náboženské
stavby odkazující k dominantnímu vlivu víry ve společnosti (pyramidy, zikkuraty, pagody, minarety, katedrály).
Zlom přichází v roce 1889, kdy se nejvyšší stavbou (ve smyslu struktury, nikoliv obytné budovy) stává Eiffelova věž
v Paříži – v tento okamžik dochází k vyvrcholení tzv. druhé vlny průmyslové revoluce, která s sebou přinesla nové
postupy při zpracování oceli, sériovou výrobu s montážními linkami, zdokonalené obráběcí stroje atp. Vertikalita
přestává sloužit náboženství, a přes Eiffelovu věž a průmyslovou revoluci, se dostává do víru kapitalismu, kterému
propůjčuje svou symboliku dodnes. Zřejmě nejpříznačnějším příkladem jsou mrakodrapy – první přesahující
Eiffelovu věž je mrakodrap Chrysler Building z roku 1930. Působnost a zhodnocení kapitálů ve prospěch výšky je
možno sledovat např. na ceně za m2 se stoupajícími patry. 4
Zcela nová forma vertikální moci přichází ve chvíli, kdy lze kontrolu z „nadhledu“ přesunout do virtuálního prostředí
pomocí průmyslových kamer. Nepřetržité sledování veřejného prostoru a vnitřního prostředí budov představuje
nejúčinnější podobu panoptismu současné doby. Uvnitř věznice dochází k implementaci kamerového systému po
roce 1960, výzkumná skupina složena z pracoviště MASS Design Group a Vera Institute of Justice označuje toto období
jako druhou generaci věznic. 5 Záhy po instalaci a zprovoznění kamerového dohledu vyšlo najevo, že nekontaktní
podoba dohledu je neúčinná, a to především v prevenci násilí (více viz CCTV). Obdobně jako v případě strážní
věže, tak zůstává dozorující osoba na svém místě, obohacena o přímý přenos toho, co se odehrává v jejím blízkém
okolí.
Nejvýznamnější (a zároveň nejnebezpečnější) se však stává objekt dronu, propojující vojenskou vzdušnou jednotku
se snímacím kamerovým zařízením. 6 Postavení dronu nad vystavěné prostředí z něj dělá nejmocnější objekt ve
výškové hierarchii, plnící obdobnou funkci jako sítě CCTV – poskytuje státním bezpečnostním složkám přehled
o tělech, budovách a KRAJINE a posiluje tak mocenskou dominanci nad lidskými i ne-lidskými aktéry. Jeho drobná
forma a možnost zcela volného pohybu v prostoru zesiluje panoptický efekt a navozuje sledovanému dojem, že dron
pozoruje přímo jeho/ji. Dron však není jen kamerou. Mimo mapující funkci má, stejně jako osoba ve strážné věži,
možnost zabít. Nehledě na to, zda tento akt vykonává, pouhý příslib násilí je naprosto klíčový pro udržování kontroly
a produkci řádu. 7 Dalo by se tak říci, že STRAZNI VEZ věznice plní stejnou funkci jako dronové letouny okupovaného
území – může sledovat pohyb dané skupiny těl a může, v případě potřeby, garantovat vykonávání násilí. Vertikální
moc je do velké míry podmíněna právě kontrolou pohybu sledovaných.
Tento stroj je podroben státní moci v příslušné geografické lokalitě – vzdušnému prostoru dané armády. Jeho fyzické
odtržení od země (ve smyslu půdy a prostředí lidského měřítka) by bylo mylně vykládáno apoliticky – vzdušný prostor
je geopoliticky klíčový a kromě přímého vykonávání vojenské moci v sobě skýtá možnost zamezení vzdušného–
mezi státního pohybu, čímž se navracíme k charakteristickému rysu vertikální produkce moci. Příkladem může
být nedávné povolení k průletu vzdušným prostorem Francie pro izraelského premiéra Benjamina Netanjahu, na
kterého byl vydán zatykač Mezinárodním trestním soudem (ICC), jehož je Francie členem. 8
Vertikalita pracuje s mnoha mechanismy a klade si za cíl dominovat nad vším, co se nachází pod. Inspirativním
projektem, který využívá výšku jako emancipaci, může být návrh obytných věží pro Harlem z roku 1964 od
June Jordan. Navržením „příkladné trojrozměrné a závidihodné životní situace“ pro obyvatelstvo Harlemu chtěla
Jordan upozornit na eskalující policejní násilí a karcerální strategie urbanismu v 60. letech 20. století. 9 Na projektu
spolupracovala s tehdy již světoznámým architektem Richardem Buckminsterem Fullerem, kterého časopis Esquire
chybně (ale úmyslně) označoval za jediného autora. Jedinečnost projektu spočívala především ve výstavbě masivního
počtu bytových jednotek nad stávajícími budovami.
June Jordan and R. Buckminster Fuller, Skyrise to Harlem, 1965; otisknuto v June Meyer, “Instant Slum Clearance,”
Esquire 63, č. 4 (Duben 1965)
Jedině tak si mohlo obyvatelstvo Harlemu zachovat své bydlení
až do doby stěhování do nově vybudovaných objektů – nebyli tedy nuceni se přestěhovat do jiných čtvrtí a riziko
gentrifikace místa bylo snížené na minimum. Po dokončení výstavby měly být staré – údajně nevyhovující– budovy
zbourány a nahrazeny zelení.
Naddimenzované obytné mrakodrapy měly symbolizovat rozsah sociálních investic, které jsou třeba ve snaze
o zrovnoprávnění společnosti – právě zde se objevuje politický apel na vertikalitu moci. Výška nových obytných
budov Harlemu (tzv. Harlem Skyrise) až provokativně přesahovala Manhattanské jehly, symboly privátních bytů
nejbohatších aktérů. Nezrealizovaná vize vycházela z předpokladu, že přerozdělení rozpočtu a defundace násilných
složek státního aparátu není zcela funkční, dokud se do rozhodovacích a vlivných pozic nedostanou zástupci
a zástupkyně všech marginalizovaných komunit. Zajištění důstojného bydlení, společně s dostupným vzděláním
a zdravotní péčí, je prvním a klíčovým krokem k poskytnutí rovnějších příležitostí.