CCTV, neboli uzavřený televizní okruh, má zcela jistě nedozírný vliv na řadu vědeckých disciplín. Tento krátký text se zaměřuje na jeho formu coby karcerálního nástroje, který lze interpretovat jako digitální panoptikon. Sleduje především zavedení CCTV do vězeňského prostředí, prostorové strategie, které tento režim umožňují, a jejich proměny při aplikaci v rámci veřejného prostoru.
Dohled byl vždy ústředním pilířem vězeňských institucí. Před nástupem digitálních technologií jej vykonávaly fyzicky přítomné osoby; v některých dystopických modelech byl tento prvek zakomponován přímo do architektonického řešení. Nejznámějším příkladem tohoto typu je návrh Panoptikonu Jeremyho Benthama, založený na kruhovém půdorysu s celami po obvodu a centrální věží, odkud je každý vězeň vystaven potenciálnímu pohledu dozoru, aniž by mohl potvrdit jeho přítomnost.
1
Autor Jeremy Bentham – The works of Jeremy Bentham vol. IV, 172-3, Wikimedia
Průmyslové kamery se staly v průběhu 60. a 70. let minulého století nedílnou součástí vnitřních i vnějších vězeňských prostor. Jejich zavedení bylo doprovázeno proklamacemi o zvýšení bezpečnosti uvězněných i dozorců, efektivnější kontrole a snížení potřeby lidského personálu, tedy i úsporách mzdových nákladů. 2
Proklamované vize se však nesetkaly s úspěchem – kamerový systém vyžadoval přítomnost dozorčích osob mezi monitory, odkud nemohlo docházet k prevenci konfliktů či jejich deeskalaci 3
Přesto nebyly systémy zrušeny; naopak byly přizpůsobeny tak, aby posílily disciplinární funkci skrze kombinaci technického a lidského dohledu. Tento hybridní model výrazně ovlivňuje prostorovou dynamiku věznice a posiluje institucionální moc. Kamerový dohled – stejně jako samotná kamera – není neutrální ani objektivní: jeho přítomnost reguluje chování a zpřítomňuje hierarchii těch, kteří mají právo sledovat, čímž reprodukuje narativ „my“ versus „oni“. Kamery nejsou pasivními objekty; aktivně spoluvytvářejí každodenní realitu těch, kdo si jejich přítomnost uvědomují.
CCTV dnes nejsou pouze „očima“ instituce. Software současně využívá modely umělých inteligencí, jejichž reakce jsou podmíněné nastavenými vzorci a na základě dat z minulosti se učí a předpokládají obdobné chování i v budoucnosti. 4 Tyto mechanismy potvrzují, že retributivní justice není orientována na nápravu, ale na kategorizaci a predikci, často na základě předsudků. Méně diskutovaným aspektem zůstává skutečnost, že rozpoznávací a dohlížecí technologie se v mnoha případech „učí“ přímo ve vězeňském prostředí. Generované datové toky se pohybují nejen v rámci státního bezpečnostního aparátu, ale mohou být dále sdíleny s externími subjekty vyvíjejícími další sledovací nástroje. Uvězněné osoby jsou do tohoto procesu nedobrovolně zapojeny, a systémy, které se na nich testují, následně pronikají i do veřejného prostoru. 5
Výsledkem je automatizace státní moci a její „hladké“ fungování mimo instituce v tradičním smyslu. 6
Obraz kamery, jak již bylo řečeno, není objektivní, ani bezchybný. Je podmíněn legislativním nastavením (např. snižování rozlišení satelitních snímků – plné rozlišení zůstává v moci vojenských sil) 7 a vlastním technickým omezení. Kamera přenáší obraz daného rozlišení, který je vyhodnocován na základě předem zvolených parametrů pro sledované subjekty. Reaguje na nevhodné předměty, atypické pohyby a nežádaná slova. Nemá však možnost vidět AFEKTIVNÍ KRAJINU, přehlíží trauma, úzkost a subjektivní realitu lidí, kteří jsou nuceni žít pod konstantním dozorem. Uvnitř CEL pak je pak zároveň kamera nástrojem, který odebírá soukromí a stvrzuje skutečnost, že právo dohlížet je více než právo na soukromí.
Každý z nás může ze své zkušenosti reflektovat pocit, který v nás přítomnost kamer vyvolává – a to i v situacích, kdy se nijak neproviňujeme. 8 Ve věznicích dopadá tento stres primárně na vězněné, pod dohledem jsou však i dozorující osoby, které mohou kontrolovat jejich nadřízení. Domnělý aspekt bezpečnosti potvrzují pouze dozorující osoby. 9
K tomuto závěru dospívá i autorstvo knihy The Prison Cell. Embodied and Everyday Spaces for Incarceration a to především v tvrzení, že bezpečně se mohou cítit ti, kteří mají moc nad vzniklými záznamy. Ti mají k materiálům přístup, mohou s nimi manipulovat, ale i přehlížet realitu obrazu. 10
Selektivní nakládání s videozáznamy potvrzují i závěry článku „Camera Help, but Hurt“: The Role and Use of Prison Cameras for Accountability, které tvrdí, že materiály jsou využívány především k usvědčení uvězněných, nikoliv jako důkaz a podpora jejich stížností či prokázání neviny. 11 Bezpečnost je tak asymetrickým atributem průmyslových kamer.
Užívání CCTV je zřejmě nejrozšířenější karcerální strategií policejního dohledu ve veřejném prostoru. Výzkumnice Jackie Wang ve své publikaci Carceral Capitalism popisuje, jak nám kamery připomínají, že pro tento systém jsou naše sledovaná těla pouze body, které lze sledovat, zklidnit, zachytit, označit a využít pro komerční účely.
12 Na využití CCTV jakožto gentrifikační strategie upozorňuje např. umělecká výzkumnice Denis Bertschi v publikaci Research Otherwise.
Nicméně masivní počet průmyslových kamer a obsese pořizováním snímků se v mnoha případech obrací i proti státu. Kontrola takového množství dat neumožňuje zakrývání veškerého násilného jednání, a záznamy tak mohou pomoci humanitární organizačním a přidruženým pracovištím odhalovat a svědčit násilí páchané na marginalizovaných skupinách (přístup policejních jednotek k tělům jiné než bílé barvy pleti, působení vojáku IDF v Gaze, etc.).
13 Weizman v parafrázované části též poukazuje na fakt, jak doslovné a neohrabané videozáznamy jsou. Kamery nezbavují nikoho odpovědnosti, ani své provozující subjekty, zcela naopak zvyšují jejich etickou odpovědnost.
FORENSIC ARCHITECTURE: An Assessment of Visual Material Presented by the
Israeli Legal Team at the International Court of Justice (ICJ)
12 January 2024
Kamera je nástrojem státní moci, která se profiluje skrze karcerální logiku. Její obraz nemusí být pravdivý, ale účelový – produkuje hierarchie, potvrzuje moc a petrifikuje hranici mezi těmi, kdo mají přístup k záznamům, a těmi, kdo jsou pouze jejich obsahem. Kamerový dohled není zárukou bezpečí, ale strategií, jak kontrolovat těla, chování a přítomnost.