POZNÁMKY
O VĚZNICI

Informace, Email
INTERAKTIVNÍ VERZE DIAGRAMU
FAQ
Slovník
Manuál archivu
Proti karcerální architetkuře








NAČTENÍ DIAGRAMU CHVÍLI TRVÁ
VYČKEJTE PROSÍM PÁR SEKUND
FILTROVAT: VŠE OHNISKO ZASTŘEŠENÍ PLÁŠŤ PODSTAVA 
KOLEKTIVITA
05–05–25


















































 Ve svých esejích, rozhovorech a projevech se Angela Y. Davis často navrací ke kolektivitě jako zdroji optimismu a naděje. 1 Právě jako zdroj inspirace, vyhlídek i podpory je kolektivita ve věznicích nechtěným prvkem. Za hranicemi věznice jsou její formy sledovány a regulovány, neb její podstatu lze odebrat až zbavením svobody a omezením mobility jedinců. A přestože by se soukromí a kolektivita daly považovat za základní právo bytí, ve věznici představují iluzorní pojmy.

Sociolog a antropolog Erving Goffman rozpracoval v 60. letech minulého století koncept totální instituce – místa utvářející vynucené komunity, jež jsou izolovány uvnitř objektu bez možnosti vnějších vztahů. Veškerá každodenní činnost je vykonávána uvnitř areálu a komunita je regulována jednak vnitřními řády a byrokratickými pravidly, jednak architekturou a půdorysným uspořádáním. 2 Profesor práva Herman Schwartz současně uvádí, že odebrání soukromí je funkčním předpokladem věznice. 3 Jak je tedy konstruován prostor, aby neumožňoval soukromí ani kolektivitu? Oba prožitky zde mají dvojí podobu – jednu resistentní, která parazituje na systému a učí se využívat jeho nedostatků, a jednu nucenou, která je vepsána do typologie a má za cíl manipulovat s lidmi tak, aby nevykročili z předepsaných osnov.


Způsob, jakým se věznice historicky vypořádávaly se soukromím a kolektivitou, prozrazují jejich ideologické záměry – příkladem mohou být experimenty s izolací v 19. století (filadelfský model), kdy byla izolace nástrojem k nucené reflexi činů uvězněných vedoucí k jejich morální proměně. V průběhu 20. století se vztah k individuální CELE po světě proměňuje (přísnost a CAS v cele se regule dle státních cílů pro práci s vězněnými). Z jednotlivých případů můžeme vysledovat podoby fyzického uspořádání, které jsou dle západní (americké a anglosaské) teorie navrhovány tak, aby zamezovaly organizování. 4 Záměr by se dal též interpretovat jako reakce na 60. léta minulého století, která se nesla v duchu revolučních změn a hnutí tzv. kontrakultury, které stavěly na kolektivní rezistenci a podpoře marginalizovaných osob, druhů a přírody (např. antirasistické hnutí, druhá vlna feminismus, environmentalismus, Nová Levice, queer, atp.). Solidarita a síla, kterou jednotlivé skupiny představovaly, byly zcela nežádoucí pro vznikající vězeňsko-průmyslový komplex.


Věznice nebyly stavěny jako panoptika per se, ale právo dohledu zůstalo klíčovým aspektem návrhu. Kompozičně se jako výhodné ověřilo seskládání hmoty do písmene H, kdy je postranními liniemi písmene vedena chodba, z obou stran osázená celami. Střední, spojující, linie je zázemím pro administrativní aparát. 5 Model poskytuje velkou ubytovací kapacitu a současně zabraňuje kolektivnímu sdružování – pracuje s úzkými prostory, kde převládá frontální uspořádání a konverzace je tak podmíněna hierarchií v prostoru. Nejdoslovnějším příkladem v evropských dějinách je věznice HM Prison Maze v Severním Irsku, kterou britská vláda využívala k internaci irského republikánstva bojujícího za nezávislost a sjednocení Irska, a stala se symbolem státní represe během konfliktu známého jako The Troubles. Nejznámější kolektivně-individuální akcí byla hladovka v roce 1981. 6 Přelomový vliv mělo též zprovoznění KAMEROVYCH SYSTEMU uvnitř věznice, které výrazně ovlivnilo prostorovou dynamiku objektu a limitovalo možnost shromažďování i v místech, kde se dozorující osoby zrovna nenacházeli.


HM Prison Maze, Letecký snímek (vpravo) a H–půdorys (vlevo). Zdroj BBC, Prisons Mememory Archive

V druhé polovině 20. století docházelo ve Spojených státech k vládním škrtům, které vedly k omezení či úplnému zrušení míst, kde bylo možné setkávat se a vést diskusi. 7 Příkladem těchto prostor jsou učebny vzdělávacích programů a tělocvičny. Jejich reliktem je povětšinou jedna kulturní či společenská místnost, do které byly umístěny televizory, jejichž sledování má vést spíše k tichu nežli dialogu. Zcela jinou perspektivou nahlížíme na místnosti jakými jsou např. společné umývárny, kde ke sdružování dochází nuceně a uvěznění se zde musí odhalovat a vykonávat tak kolektivně soukromé činnosti. 8 Extrémní formou vynucené izolace a zpřetrhání vazeb uvnitř i vně věznice jsou (1) prostorově samovazby a (2) pohybově přesuny do věznic vzdálených od místa trvalého bydliště. 9


Věznění si však stejně jako v případě ZVUKOVYCH KRAJIN často dokážou najít ostrovy rezistence pro kolektivní odpor. 10 Zmiňovaným místem jsou ploché střechy, které umožňují shromáždění mnoha osob do širokého pléna. Poloha na střeše nabízí výhled z objektu věznice na všechny světové strany (teoreticky) a umožňuje kolektivu komunikovat se světem za ohraničující zdí. Emblematický příkladem je světoznámé povstání ve věznici Attica v roce 1971. 11 I šikmá střecha tak může zhmotňovat strategii, která preventivně předchází možnosti sdružování v areálu věznice. Tuto interpretaci potvrdilo i vedení Vazební věznice Pankrác na prohlídce objektu, když např. uváděli, že šikmé zkosení má i horní hrana ohradní zdi, aby se hůře přelézala. 12

Atiica, 1971. Kolektivita na střechách a dvorcích. 
Zdroj: NY Daily News

Ilustrativní snahou o proměnu vězeňského prostoru před jeho konečným uzavřením tak není pouze okamžité uzavření samotek, otevření vzdělávacích programů, léčebných a terapeutických skupin, ale i např. finanční podpora komunity uvězněných osob, která by do věznice dojížděla a vytvářela tak podpůrnou síť prorůstající skrze pukliny vězeňsko-průmyslového komplexu. Ve veřejném prostoru je třeba dbát na vytváření míst, kde se mohou sdružovat komunity a probíhat zde diskuse i demonstrace.


1    Angela Y. Davis, Freedom Is A Constant Struggle, Londýn 2022, s. 52.










2    Erving Goffman, Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates, New York 1961, s. 4.

3    Dominique Moran, Carceral Geography: Spaces and Practices of Incarceration, Londýn 2018, s. 31–32.








4    Clément Petitjean, Prisons and Class Warfare: Interview with Ruth Wilson Gilmore, Historical Materialism, 2018. Dostupné na: https://www.historicalmaterialism.org/prisons-and-class-warfare/, vyhledáno 29. 4. 2025.





5    Ibidem.






6    Louise Purbrick, H Blocks: An Architecture of the Conflict in and about Northern Ireland, Londýn 2023.























7    Angela Y. Davis, Jsou věznice překonané?, Praha 2021, p. 62.



8    Viz pozn. 3.


9    Stephen Wilson, Unsettled People, Inquest, 2024. Dostupné na: https://inquest.org/unsettled-people/, vyhledáno 15. 3. 2025.

10    Joël Charbit – Gwenola Ricordeau, La prison, un espace de résistances et de mobilisations, Champ Pénal/Penal Field XX, 2020, č. 1. Dostupné na: https://journals.openedition.org/champpenal/12041#tocto1n4, vyhledáno 5. 5. 2025.

11    Orisanmi Burton, Prisons Are War: The Long Attica Revolt and Abolition Internationalism, The Funambulist, 2024, č. 52. Dostupné na: https://thefunambulist.net/magazine/prison-uprisings/prisons-are-war-the-long-attica-revolt-and-abolition-internationalism, vyhledáno 5. 5. 2025.

12     Autorka článku se prohlídky zúčastnila společně se studujícími Fakulty architektury Českého vysokého učení technického.



Snímek obrazovky z knihy Hostina. Vydala Kafkárna, dostupné na: HOSTINA.pdf




Abolicionismus představuje proměnu společnosti, která si namísto vězeňských a policejních institucí zakládá na kolektivní péči, deeskalaci a řešení konfliktů nenásilnou cestou, vedoucí ke smíření a nápravám.

Sounáležitost a kolektivní péče nejdou dohromady s chápáním násilí a trestu.

Jednou z konkrétních vizí pro přeměnu společnosti na pečující souostroví komunit jsou komunitní kuchyně – ať už v rámci experimentů s družstevním či jiným alternativním modelem bydlení, nebo ve verzích sousedských sdílených kuchyní a prostor pro hostiny.

©2025DIPLOMOVÁ PRÁCE
ADÉLA VAVŘÍKOVÁ







TEORETICKÝ TEXT
 Internetový archiv POZNAMKY O VEZNICI je součástí diplomového projektu řešeného na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Architektury I (Jakub Herza, Andrew Kiel, Viktória Mravčáková). Zastřešujícím cílem archivu je představení a pojmenování vězeňských praktik, strategií a přidružené architektonické hmoty, skrze něž dochází k působení moci. Tyto praktiky a prvky jsou následně odhalovány v odlišných souvislostech a typologiích.

Politickou vrstvu projektu tvoří příspěvek do diskuse o zrušení věznic, a především profesní apel na architektonickou obec, aby se naučila rozpoznávat místa navrhována pro útlak a násilí a na jejich produkci se nadále nepodílela. Aby naopak využila médium představivosti a napomáhala ve svých projektech vytvářet společnost založenou na péči a sociální rovnosti.

V záhlaví stránky je k dispozici (1) seznam často kladených otázek spojených s tématem zrušení věznic, (2) slovník pojmů a (3) manuál, který vysvětluje kostru online archivu, jednotlivé kategorie, tagy a příspěvky.