Typologie artikuluje zobecněný rámec kolektivní prostorové imaginace – sdílený, byť částečně stereotypizovaný obraz
o uspořádání prostoru. Každá typologie je zároveň nesena souborem vnitřních i vnějších architektonických znaků –
kulturně podmíněných, které ji činí srozumitelnou a rozpoznatelnou v rámci širší kolektivní zkušenosti. V nedávné
architektuře věznic se opakovaně uplatňuje typizované půdorysné schéma – modulární sestava CEL propojených
chodbovým traktem – a charakteristický materiálový slovník: strohé, pevné a AKUSTICKY tvrdé povrchy, nejčastěji
beton, ocel či kov. Výtvarné pojetí exteriéru těchto staveb pak v průběhu času odráží proměny ve společenském
pojetí trestu a jeho reprezentace navenek. 1 Fasáda se stala plochou pro projekci vztahu trestu a státu, kdy slouží
primárně mocenskému aparátu a utvrzuje jeho narativ o tom, kdo tvoří vězeňskou populaci. 2
Věznice vznikla jako reforma hrdelních trestů a veřejných poprav. 3 Tomuto projevu humanity bylo třeba přisoudit
„novou“ architekturu, která bude užívat specifický jazyk trestu odnětí svobody. Každá doba vytvořila vlastní
karcerální ornament, jenž se podílel na sdílené představě o tom, jak a kdo má být potrestán. Za ikonickou budovu
pro nový – karcerální vizuální jazyk označují shodně badatelé a badatelky (Haber-Thomson, Jewkes, Johnston,
McKinney White, etc.) rekonstrukci bývalé středověké brány na věznici Newgate Gaol v Londýně (architekt George
Dance, 1780). Ikonické je především ztvárnění fasády – strohé stěny téměř bez oken, doplněné o slepé edikuly. Mezi
charakteristický karcerální ornament 18. století lze dále uvést hodinové věže (např. věznice Pentonville či Pentridge)
reprezentující odnětí svobody formou plynutí času. Jedním ze symbolů, který přetrvává dodnes je objekt STRAZNI VEZI. 4
Newgate Prison London, Pohled a půdorys z roku 1800.
Zdroj Wikipedia
V 19. století je vizuální jazyk architektury sugestivní, u kostelů převládá gotika, u vzdělávacích institucí antika, banky
se pojí s paláci a renesancí a podoba věznice rezonuje se středověkými hrady. Tuto tendenci můžeme vysledovat i na
dvou nejvýznamnějších modelech na „západě“ – auburnský tichý model a filadelfský model samotek. 5 V průběhu
20. století rezonuje vězeňská architektura především s modernistickou tendencí odmítnutí druhotného estetického
ornamentu a dekorace. Druhá polovina 20. století už je silně ovlivněna nástupem globálního kapitalismu a strohý
modernismus je transformován na ekonomicky nejvýhodnější monolit, jehož ornamentem je primárně zesílený
dohled – zvyšují se zdi, násobí se ostnaté a žiletkové dráty. Smyslem těchto (násilných) prvků není chránit, ale
ublížit. 6 Současný technologický a ostrý ornament je symbolem kontroly a akcentuje sílu a nemožnost alternativ
vládní garnitury. 7
Vizuální jazyk architektury věznic je podstatný především proto, že se aktivně podílí na celkovém obrazu kriminality.
Utvrzuje sdílené představy o kriminální populaci (vytvářené hollywoodskou produkcí a televizními zprávami), které
nemá být věnována jiná než mediální pozornost, neboť každý, kdo je uvězněn, si za to může sám. 8 Podílí se tak na
kamufláži skutečných příčin, proč lidé končí ve věznicích a odmítá přidruženou diskusi.
Fotografie plotu policejní stanice umístěné v budově staré strašnické školy (z roku 1877). Hroty přejímají zastrašující formální jazyk a objevují se pouze v úsecích, kde plot sousedí s ulicí či veřejným prostorem.
Význam trasování karcerálního ornamentu napříč historií spočívá v rozkrývání dědictví, z kterého současná
architektonická praxe vychází. 9 Struktura věznice, půdorysná řešení i ornament se aktivně podílejí na rozvoji
masivního uvězňování, jehož výsledkem je útlak, trauma a dehumanizace (viz zvýšené riziko úmrtí po propuštění
z věznice). 10 Architektonická obec musí zreflektovat svou pozici v tomto procesu a zaujmout kritické stanovisko
v diskusi o výstavbě nových věznic. Kdo jiný, než architekti a architektky – kteří jsou trénovaní v imaginaci a vizi –
by měl rozkrývat násilné a vykořisťující strategie v podobě budov a komplexů. Je třeba apelovat na změnu a nabízet
alternativní možnost nad rámec současných poměrů (více viz Deanna Van Buren, „Designing for Abolition“). 11