Práh je materiální aktér architektonického prostoru (často ze dřeva či kamene) signalizující přechod. Zároveň se práh
stává smyslově-emocionálním polem, kde si nejen tělo uvědomuje sama sebe nejen v rámci přechodu (mezi vnějším
a vnitřním, interiér a exteriérem, soukromým a veřejným; kategoriemi, které nejsou binární ale diferencované), ale
též v intenzitě (bolesti, trpělivosti, viditelnosti). Je to místo bez fyzického záznamu ve výkresech a plánech, a přesto
na něm dobrovolně i nuceně setrvává mnoha lidí.
Materiální povaha prahu se ve věznici opakuje s každým dělením vězeňského areálu (novou zdí, katrem či zónou).
Jeho podstata se váže i k mnoha nehmotným změnám – vězení má vlastní řád, pravidla, normy, a co je signifikantním
pro překročení prahu vstupních dveří je platnost hyperogranizace prostoru, který se nachází těsně za ním. OHRADNI ZED uvnitř skrývá všechna místa potřebná pro života bez svobody a jejich rozvrh (časový i prostorový). 1 Při
překročení tohoto iniciačního prahu uvěznění jsou osoby „mortifikovány a nově naprogramovány, zastřihávány
a rámovány do podoby snáze zpracovatelné administrativním aparátem byrokratické formální organizace“. 2 Začíná
zde cesta věznicí, kde každý práh napojuje organizační kanály a cesty uvěznění a neumožňuje z nich vystoupit.
První práh je totiž v rámci odnětí svobody zbavuje mobility – možnosti volného pohybu a jeho rozhodování o něm
a v něm. 3 Vězněné osoby jsou tak metaforicky nehybné a jejich pohyb je minimalizován pomocí ZONOVANI a efektivní
vnitřní cirkulace.
Za významné prahy věznice jsou běžně udávána místa, kde dochází ke změně programu a míře kontaktu mezi
vězněnými. Nejsoukromější prostor by představovala individuální CELA, na kterou je navázána chodba bloku, která
se dokáže rozvětvit v rozličné funkce – jídelnu, kulturní místnost, prádelnu, ad. 4 Práh mezi celou a chodbou je jejím
rozšířením, který umožňuje vhled do společných prostor, ale zachovává kontrolu nad prostorem „vlastním“. 5 Jeho
význam však zaniká v případě, kdy jsou uvězněné osoby nucené sdílet celu s dalšími lidmi. Přestože je toto opatření
zakotveno v Pravidlech Nelsona Mandely Organizace spojených národů i Evropských vězeňských pravidlech (vydáno
Výborem ministrů při Radě Evropy), zřídkakdy dochází v České republice k jeho plnění. Nejčastěji uváděnou
příčinou pro porušení tohoto opatření je přeplněnost věznic, které dle práva umožňuje i snižování nejmenší
podlahové plochy na osobu. O kritické situaci referovala již v roce 2016 tehdejší ombudsmanka České republiky
Anna Šabatová ve Zprávě ze systematických návštěv veřejného ochránce práv, kdy se setkávala se situacemi deseti
osob na cele, případně s umisťováním osob do cel jiného stupně zabezpečení, které mají například přísnější režim
a delší čas na cele. 6
Systematicky je tak překračován práh, který samo právo ukládá jako minimálně únosný. Kontrolu tohoto selhání
mohou provádět pouze osoby uvnitř výkonu státní moci nebo osoby k tomu státem pověřené. A i v případě, kdy je
zřejmé, že k porušování opakovaně dochází, existuje velmi málo vyšetřovacích cest, jak jej dokázat. Pokud by však
byla veřejná data o podobě vězeňské architektury, mohli bychom snadno jednoduchými počty potvrdit domněnku,
že celkové podlahové plochy většiny cel v České republice neodpovídají ani minimálním důstojným hranicím, které
umožňuje Vyhláška č. 345/1999 Sb. při překračování kapacit vězeňských objektů.
Nejsou to však zdaleka jediné prahy, které byly či budou uvězněné osoby nuceny překračovat. Mnoho z nich se
nachází mimo věznici a nejčastěji se s nimi setkávají osoby v tísni vedoucí k závislosti na státní pomoci. Příklady
těchto prahů, které nejsou součástí vězeňského areálu, ale nesou znaky karcerality, nalezneme v mnoha státních
institucí. Jedná se například o žádost a příjem sociálních dávek, kdy jsou v rámci procesu lidé kontrolováni,
hodnoceni, sledování a disciplinováni, a zbytek společnosti je stereotypně stigmatizuje. 7 Dalším příkladem může
být školní docházka jako práh normativity – tělo (tentokrát dítěte) je zde opět sledováno, hodnoceno a srovnáváno
a socializace probíhá dle státem určených norem vzdělávání – sezení, mlčení, poslušnosti či výkonu. 8 Angela Y. Davis
ve své stati Jsou věznice překonané poznamenává, že školy, které „kladou větší důraz na disciplínu a bezpečnost než
na znalosti a intelektuální rozvoj, navštěvují vlastně přípravné školy pro vězení.“ 9
Eva Koťátková: Sit straight (detail) (2008).
Courtesy Meyer Riegger, Berlin / Karlsruhe.
Extrémní formou prahů jsou státní hranice a přidružené přechodové typologie – letiště, hraniční přechody a s nimi spojena detenční a azylová centra. Lidé jsou zde zbaveni práva práh kdykoliv překročit a vstup je tak striktně podmíněn státní moci daného územního celku. Tělo podléhá identifikaci a biometrické kontrole. V detenčních centrech nemají zadržená těla status uvěznění, ale místa nemohou svobodně opustit. Nachází se na hranicích karcerality, a v tomto ne–místě jsou držena na předem nevymezený či dotyčným neznámý čas. Téma bylo předmětem vyšetřování skupiny Forensic Architecture: Pushbacks Across the Evros/Meric River: The Case of Parvin, a je reflektováno také v sérii článku v magazínu The Funambulist např; Migrant Detention: Stories from the United Kingdom. V českém prostředí se problematice věnovala Veronika Dvorská v Deníku Referendum či Layla Bartheldi pro Voxpot v článku „Horší než vězení.“ 40 dní strádání Egypťana Ahmeda v české detenci.